čeština English

Texty

Poslední chvíle lidstva

 

 Atelier, listopad 2014

 

Pro titul výstavy tří generačních a názorových souputníků – Markéty Korečkové, Jána Macka a Jaroslava Valečky – jsme si dovolili použít odkaz na apokalyptickou grotesku Karla Krause (1874-1936), která reflektovala zběsilost doby 1. světové války. Od jejího začátku uplynulo letos sto let. Časy se změnily, temné podhoubí společnosti, které se zrcadlí v mýtech a legendách, ono kolektivní nevědomí, které se stále vyjevuje v podezřele obdobných praobrazech, ale zůstává stejné.

 

Každý ze tří autorů se s ním vyrovnává po svém. Všichni tři jsou členy stuckistického hnutí, které spojuje umělce tvořící v tradičním médiu malby a sochy vycházejícím z figurace. Absolvent ateliéru malby prof. Sopka Jaroslav Valečka (1972) je klasickým malířem – krajinářem expresivního ražení s poetickými, jemně naivizujícími podtóny. Ján Macko a Markéta Korečková oproti tomu nezapřou neprašovskou školu. Suverénně se pohybují na širokém materiálovém poli, technologické schopnosti jim dávají svobodu výrazu. Tam, kde Valečka variuje na temnou strunu, oni si ulevují humorem od jemného úsměšku až po sarkastický škleb.

 

 

 

Zahájení výstavy, z leva Ján Macko, Markéta Korečková, Jaroslav Valečka, Terezie Zemáková (kurátorka výstavy)

 

Jaroslav Valečka (1972) je malířem usínajících krajin, zasněžených údolí s modravým věncem lesů na obzoru, líně se vlnících říčních meandrů ve kterých se odrážejí světla lamp. Právě lampy, zářící do zlatavě šeřícího se nebe, jsou často jedinou známkou přítomnosti života. V momentě, kdy Valečka své obrazy začne zabydlovat, líbeznou ladovskou idylu náhle protne panuškovský běs. Krysy ožírající zdechlinu krávy, obnažené trámy opuštěných statků, váchalovští sukubové rojící se na obětištích, čimakabrózní maškary jsou neodbytným mementom toho, co se kdysi skutečně událo v Sudetech a co se tím pádem může stát kdykoliv. Kometa tentokrát nezvěstuje příchod spasitele, ledažeby by jím byl už samotný Armagedon. V tom nekonečném, bolestném tichu Valečkových obrazů je předzvěst katastrofy, která nepřijde z vesmíru ale vyvstane z té úrodné, pod sněhem odpočívající půdy a z jejího lidu. Jako to už bylo tolikrát, před sto lety, před sedmdesáti lety... a kdo dneska ví, co bude za měsíc?

 

 

Ján Macko (1969) Valečkovy vize dovádí do reálu a dotahuje je ad absurdum, když jako dekoraci do ložnice nabízí kůži staženou z člověka. Zatímco Karel Nepraš ho za tuto výmluvnou reakci na holocaust navrhl na ročníkovou cenu, v profesorském plénu tehdy zazněly návrhy na Mackovo vyloučení z AVU kvůli neakceptovatelnému cynismu. Balancování na ostří nože je evidentně jeho oblíbenou disciplínou. V jeho Misskách se připravené ke konzumaci natřásají části ženského těla jako puding namíchaný ze společenské kritiky, špetky morbidity, ale i nepopiratelné něhy. Zmenšený odlitek vlastní postavy ve formě velikonočního Beránka upomíná, že pesachový beránek byl ve starozákonních dobách obětinou, která jen nahradila oběť za prvorozené - včetně dětí. Jeho piškotová podstata je sarkastickou ilustrací přerodu tradic. Macko ve svých plastikách spíše než lid a jeho zběsilosti pranýřuje systém. Vysvalené, oboupohlavní, sebevražedně bezhlavé Vítězství kapitalismu a Neviditelná ruka trhu, která chňapla za křídla anděla v letu jsou alegorií této doby.

 

 

Markéta Korečková (1975) stejně jako Ján Macko pracuje s odlitky vlastního těla, nepoužívá je ale jako zobecnitelné symboly. Skrze velká kulturní témata řeší malá soukromá, domácí dramata a tabu. V jejích plastikách je mnohem více pohádky než hororu, i když je to pohádka navýsost podvratná. Korečková dokáže rozverně znectít globální legendy, když po vzoru svaté Veroniky namísto Kristovy tváře obtiskuje do roušky svůj vlastní nalíčený obličej, a jako roušku samu neváhá použít hadr na podlahu. Její menstruující Princezna z rodinného loutkového masakru Blody story je ranou do vazu holčičím ideálům, střetem s realitou, ve které pohádky prostě nefungují. Dětství je podvod.  Genderové stereotypy zakořeněné ve společnosti jsou scénářem, který diriguje mezilidské vztahy. Tento motiv se v Korečkové plastikách objevuje průběžně (Genderový stereotyp, Láska jako vášeň, Pohádka), a nutno podotknout, že ho nenahlíží zrovna romanticky. Zjemňující ingrediencí jejích krváků je všudypřítomný humor, který nicméně nijak neumenšuje sochařčino nemilosrdné sdělení: Happyend je nesmysl. Zacyklení v nefunkčních šablonách a věčný rozpor mezi očekáváním a realitou jsou leitmotivy apokalyptické grotesky dneška.

 

 

Řečeno společně s Karlem Krausem:

  

Každá epocha má takovou epidemii jakou si zaslouží. Každé době její mor!

 

 

Terezie Zemánková

 

 

 


 

 

Výtvarníci Charles Thomson a Paul Harvey: Praha je klíčové město stuckismu

 

Právo 2014

 

Stuckisté tvrdí, že umění, které musí být vystaveno v galerii, aby se stalo uměním, uměním není. Hnutí založili Charles Thomson (1953) a Billy Childish v Londýně a jméno mu přiřkla Tracey Eminová, která zakladatele osočila, že jsou stuck – zastydlí, zpátečničtí. Thomson teď spolu s Paulem Harveym (1960) vystavuje v pražské Galerii Vltavín.

 

Tušili jste, v co se stuckismus vyvine, když jste v roce 1999 stál u je ho zrodu?

Thomson: My jsme stuckismus zakládali už s tím, že z něj jednou bude zásadní umělecké hnutí. Od začátku jsem byl přesvědčený, že klíčové je dostat ho do médií - a to jde nejlépe skrze nějakou nápaditou, provokativní akci. Tou jsem ale nechtěl zatížit samotné naše umělecké výstupy. Zvolili jsme proto demonstraci proti výsledkům Turnerovy ceny a kampaň proti tomu, aby Tate Gallery skupovala díla od členů své vlastní správní rady. To k nám upoutalo pozornost. A my mohli skrze tyto iniciativy veřejnosti tlumočit stuckistické ideje – důraz na řemeslné kvality, otevřenou komunikaci s divákem, respekt k tradičním postupům a médiím.

Dnes už každoroční demonstrace proti Turnerově ceně – proběhlo jich prozatím třináct – vystřelily stuckismus do světa, jde o mezinárodní ocenění a my se tím protestem vlastně stali jeho nedílnou součástí. Má to ovšem tu nevýhodu, že jsme občas víc vnímáni jako buřiči než jako umělci. Jenže alternativou bylo jen být úplně neznámí.

Stuckismus má své odnože po celém světě.

Thomson: V 52 zemích světa je dnes 235 stuckistických skupin. Některé z nich jen přežívají, jiné jsou ale opravdu aktivní. Je to hodně o lidech.

Harvey: Překvapuje mě, že je idea stuckismu schopna zaujmout tolik lidí, že je to všeobecně srozumitelná myšlenka překračující hranice zemí, kultur i jazyků.

Thomson: Vypadá to, že potřeba a důvody, ze kterých stuckismus vznikl, byly opravdu globální. Zároveň je ale každá z našich skupin schopna přinést do hnutí nějakou svou iniciativu. Třeba v roce 2000 lidé z Melbourne zosnovali Opravdovou Turnerovu cenu jako konfrontaci s londýnským oceněním. Stuckisté v New Havenu v USA spustili akci Válka proti Bushovi ve stejnou dobu jako londýnští stuckisté Válku proti Blairovi – obojí vzniklo jako protest proti invazi do Iráku. V současnosti je světově nejaktivnější pražská buňka Central Europe Stuckists. Já jsem se teď nějakou dobu věnoval výhradně malbě a jsem hrozně rád, že někdo přebral štafetu a dal do prezentace světového stuckismu tolik energie jako čeští umělci Jaroslav Valečka a Jiří Hauschka.

Jednou z výrazných postav hnutí je i Robert Janás.

Thomson: Pro historii stuckismu je to klíčová figura – založil první stuckistickou buňku v Česku, napsal monografii Stuckism International: The Stuckist Decade 1999–2009 a podílel se na řadě českých i britských výstav.

Harvey: Jsem moc vděčný Robertu Janásovi, že propojil Londýn s Prahou, a že jsem tak mohl vstoupit do prostředí, které mi přineslo spoustu inspirace a zážitků. A taky za to, že jsem zde potkal řadu výborných umělců – Jiřího Hauschku, Jaroslava Valečku, Markétu Urbanovou, kteří teď pro mě nejsou jen kolegové umělci plnící stejnou misi, ale přátelé.

Ve svých malbách často citujete české umělce, například Pavla Brázdu.

Harvey: Poprvé jsem se s vaším uměním seznámil už v roce 1979, kdy jsem navštívil přednášku Petera Hamese o české filmové nové vlně. V té době mě ohromil hlavně snímek Valerie a týden divů režiséra Jaromila Jireše, který měl na mě jako na mladého studenta obrovský dopad. Předtím jsem pokoukával hlavně po americké umělecké scéně, ale tady jsem si najednou uvědomil, že se mnohem zajímavější věci dějí třeba zrovna ve středu Evropy. Později jsem zjistil, jak důležitou roli hrála Praha v rámci evropského surrealismu, objevil jsem Devětsil, dílo Toyen a Karla Teigeho. Časem ve mně dokonce české umění rezonovalo víc než to britské.

A moje tvorba je vlastně takový deník – cokoli se mi stane, objeví se v mé malbě. Když jsem byl v Praze v roce 2009, navštívil jsem výstavu Pavla Brázdy. A hned jsem věděl, že tento zážitek musím nějak zdokumentovat. Prvky jeho díla v mých malbách reprezentují životní sílu umění – jeho koncept hominismu, umění pro lidi. To je něco, v co věřím, protože i já chci komunikovat s divákem, ne být vůči němu uzavřený nebo se nad něj povyšovat.

Z toho, co jsem o Češích zjistil, se zdá, že v jejich myšlení byl vždy přítomen avantgardní přístup, který vtahovali do všech druhů umění. O současné scéně mi sice Robert Janás říkal, že v ní markantně převažuje konceptuální umění, ale vždycky, když jsem Česko navštívil, bylo tu i dost dobrých malířských výstav. Jednou jsem nedaleko Karlova mostu viděl nějaké mladé umělce oblečené jako anarchističtí punkeři táhnout excelentní malby, což jsem vnímal jako dobré znamení, že u vás existuje skutečná pluralita uměleckých výrazů.

Thomson: Z perspektivy britského establishmentu je bohužel Česká republika téměř neviditelná a jména jejích klíčových umělců většinou neznámá. Naproti tomu musím potvrdit, že perspektiva stuckistů je naprosto jiná: Praha je jedním z nejdůležitějších stuckistických center, pro naše hnutí je to dnes klíčové město.

Co čeká stuckismus do budoucna?

Thomson: Poté, co se mi podařilo etablovat mezinárodní platformu stuckismu, bych si přál její uznání a známost i mezi širšími vrstvami společnosti.

Harvey: Stuckismu jde o víru v sílu umění. Umění patří lidem, jako jsme my, jen musíme vytrvat a nenechat se odradit tím, že je umělecká scéna kontaminovaná šílenci s nekrocenými ambicemi.

 

 


 

 

Zaboření až po krk v tradici

Stuckisté v Pardubicích

 

 

 

V Pardubicích probíhá v těchto dnech výstava s mezinárodním zastoupením, za kterou by se nemusela stydět kterákoliv světová galerie současného umění. Skupinu vystavujících umělců tvoří zakladatelské osobnosti hnutí v Británii spolu se svými českými a slovenskými kolegy. Zatímco naši umělci se do popředí mezinárodní kritiky teprve dostávají, jejich britští kolegové platí za celebrity londýnské umělecké scény.

 

Ještě  dříve než proslul svým uměním, znala veřejnost vystavujícího Charlese Thomsona  jako vtipného a dehonestujícího kritika současné Turnerovy ceny , Sattchiho skupiny Nových britských umělců a zejména současných uměleckých celebrit. Ve studiu BBC brojil tento budoucí stuckista proti obhájci konceptuálního umění Bradu Lochorovi, který dorazil s jakousi  lahví na podstavci  a argumentoval, že se díváme na vynikající umělecké dílo.  Thompson pohotově zvedá nohu nad hlavu a ptá se: Je moje bota umění?  Jako protiváha jsou ve studiu vystavena díla stuckistů, které působí spíše jako kompozice na téma pokročilá demence, jejich estetika je ovšem záměrně zvolena tak, aby rozčílila snad všechny zúčastněné a degradovala onu pečlivě konstruovanou mytologii mimořádnosti kolem současného konceptuálního umění.

 

Charles Thompson s kritikou pokračuje a hlasitě odmítá udělení prestižní Turnerovy ceny v roce 1999 umělkyni Emin Tracey za vystavení její vlastní postele s poházenými kondomy a zakrvaveným spodním prádlem. Díky tomuto úspěchu se Emin držela se na předních stránkách britského bulváru několik dalších dní. Mediální prostor využila k tomu, aby pořádně urazila svého bývalého přítele, umělce Billa Childishe. Emin řekla: „Můj bývalý přítel je s těmi svými obrazy úplně zapadlý v tradici.  Zůstává v ní trčet, trčet, trčet!“ (angl. Stuck! Stuck! Stuck!) Měla samozřejmě na mysli i to veskrze trapné a zcela nemoderní médium malby.

 

To už si Bill ani jeho přátelé nenechali líbit a v zápětí založili hnutí Stuckisté, které hned v úvodním manifestu sdělovalo, že umění je pouze obraz nebo socha, a že předměty, které potřebují galerii na to, aby se staly uměním, nejsou toho názvu vůbec hodny. Charles Thomson přispěl do umělecké pokladnice nového  hnutí svým autoportrétem se zkrvaveným spodním prádlem Emin Tracey a s komixovou bublinou: „Jsou to pravé Emininy spoďáry, nebo jen  bezcenný padělek?“ K hnutí se záhy přidává další z vystavovaných,  Paul Harvey, původně hráč v punkových kapelách a tvůrce komixů, později netypičtější představitel uměleckého proudu stuckistů, „Punk Victorian“. Umělec s oblibou paroduje Muchovy plakáty a přimíchává  do nich témata současné městské subkultury.

 

Hnutí získávalo postupně na síle a přesto že bylo usilovně odmítáno oficiální uměleckou kritikou, získávalo pozornost médií neúnavnou kritikou současného umění,  nebo demonstracemi proti Turnerově ceně,  ke kterým se přidávalo i rituální  nošení rakve s „pohřby konceptuálního umění“ . Hnutí dokonce začalo podávat žaloby na ochranu spotřebitele proti Saatchiho galerii a proti hlavním představitelům její umělecké stáje. Je zajímavé, že ač si to protistrana nepřipouští, pod vlivem těchto protestů znovu získávají prestižní světová ocenění také umělci využívající tradiční média.

 

Češi a Slováci vystavující s britskými kolegy se na první pohled liší stylem práce, i když zde nalezneme řadu společných cílů. Zatímco Britové provokují diváka snad všemi možnými polohami infantilismu a kupením banalit, středoevropští kolegové pracuji s degradací obrazu na bázi různých cynických podtextů jinak dokonale kompozičně a technicky zvládnutého díla. Zdejší umělci se liší v „akademické“ vybavenosti malby i v celkově baladičtější až depresivní středoevropské tématice.  Nemají ani potřebu zvyšovat svoje PR mediálními skandály, což naopak Britové umí výborně. Poutají spíše tím, jakou látku ve své tvorbě zpracovávají.

 

Dílo Jaroslava Valečky  je neo-modernistické; obrazy se sice formálně drží estetických doktrín modernismu, ale jejich naplňovaní drobnými brutálními či naivními detaily drží obrazy dále od dunivého pathosu tvorby s velkým T. Existenci člověka v krajině Valečka představuje využíváním symbolismu ohně a tepla – (oranžová), a zimy (modra). Oheň v zimě je místo, které  je prvobytně pospolným symbolem lidské smečky. Tam se z lidí stávají vlci.  Mají k sobe blízko, ale zároveň  může v nehostinných podmínkách docházet k brutálním konfliktům o přežití.

 

Markéta Urbanova, má k původní myšlence jakési záměrné neprofesionality stuckismu snad nejdále.  Upoutá až maroldovskou salonní eleganci a jistým štětcem, který ovšem opět obohacuje o nenápadné prvky brutální, sadistické a depresivní subkultury. Figury mají ve starosvětských oděvech v sobě mají duši motorkářského gangu, který se vypravil na benátský karneval 18. století. Přástevníci a jiné můry zadušují hysterické pocity viny v nočních hodinách.  

 

Ján Macko tematizuje tradiční lovecký interiér či morbidní kabinet viktoriánské anatomie a muzeálních preparátů. Ovšem způsob jeho práce, kdy nanáší na své tělo vrstvu latexu, kterou stahuje, je opět určitým konceptem, proti kterému původní stuckisté tak halasně bojovali. Inu, stuckisté příliš velkými doktrináři nejsou.  V cyklu "Kůže" se Macko vrací k objektu z roku 1994, kdy vytvořil předložku v podobě lidské kůže z přírodního latexu, který potom přirozeně stárnul, podobně jako reálná pokožka. Na tento objekt volně navázal a rozvinul ho v roce 2004. V instalacích jednak spojuje lidské kůže se situacemi a atributy běžného života.

 

Jiří Hauschka vytváří abstrahující kompozice, jakoby náhodné snímky nějakých předměstských krajin. Působí jako náhodné, a přesto jsou pečlivě komponované. Tato afinita ke klasické moderně je spojena s industriálním živlem a estetikou zcela letmého pohledu.

 

Markéta Korečková vystavuje dvojí Osobní veraikon - denní a večerní make-up jasně vychází ze zážitku, z prožívání odličování, ze zanechávání otisků na hygienických ubrouscích, což vytváří leckdy pastelové stopy tak dokonale využité Adrienou Šimotovou. Otištěna zůstává na ubrousku naše tvář, naše společenská tvář, naše maska. A ta skutečná žena pod společensky vyžadovanými standardními líčidly, ta je ukrytá a ožívá až doma, po rituálu očištění. Jsou to dvě podoby jedné osoby, a souvislost s tváří Krista je tu také. Vždyť jeho otisk byl dárkem pro ženu jménem Veronika. Otázka tedy zní: proč na sebe bereme role, které vyžadují maskovací kouzla? Pozitivní myšlení je sice silné, ale na současnou realitu nejspíš nestačí.

 

Zaseklí, zatuhlí, či jinak prostě zvící v díře, kteří nikdy nechtějí být dynamickým pelotonem avantgardy. Těmito všemi slovy může teoretik urazit ostatní umělce, stuckisty tím ale jenom pochválí.  Čeští umělci vězí až po kolena v tradici českého umění, a právě to imponuje četným obdivovatelům stuckismu. Jeden londýnský sběratel prohlásil: „Víte proč si to od vás kupuju? protože takový obraz  se nedá nenamalovat jinde, než v Čechách.“

 

Josef  Záruba-Pfeffermann
Atelier 26/2013

        


 


Stuck in Pardubice


Galerie města Pardubic, 7.11.2013

 



           
Sedmého sedm

 

            Dobrý den, srdečně Vás vítám na výstavě skupiny českých a britských Stuckistů. Výstava je barevně i jinak velmi pozitivní a zároveň tak trochu pozdně Halloweenská. Umělecké skupiny se v Čechách vždycky jmenují podobně. Začali to hned po první válce Tvrdošíjní, po nich v devadesátých letech Tvrdohlaví. Na ně reagovali jen o pár let starší umělci, kteří se považovali za méně karierně angažované, a tak založili konkurenční skupinu Měkkohlavých. Ale byli tu i Zaostalí, Úchvatní a stále ještě existují Natvrdlí. Za zaostalost či natvrdlostbylo považováno setrvání na myšlence závěsného obrazu, jemuž byl prorokován konec už od třicátých let. Pak se o konci obrazu mluvilo velmi intenzivně v období od šedesátých do osmdesátých let. Dnes obraz přežívá, ale je považován za komoditu, za něco na prodej. Což je v pořádku, samozřejmě. V devadesátých letech také vznikla myšlenka stuckismu, která se v Británii zaujaté grandiózní Turnerovou cenou musela jevit ještě punkovější než doopravdy byla. Takže Zaseknutí, protože stuck znamená zaseknutý, vlastně jen pokračují v tradici, což je ostatně také jejich cílem.

            Už dávno neplatí, že umění by se mělo pohybovat v určitém předstihu před hlavním proudem, tak jak tomu bylo v době avantgard během delší části dvacátého století. Fungovalo to tak, že hlavní pole postupně avantgardy dohánělo, jejich výboje přijímalo a postupně činilo kýčem. Dnes se naštěstí ukazuje, že jsou možné i odbočky a zpátečky. Aspoň v umění. A že umění činí dobře, když reaguje a odráží veřejný život. Když jasně vidíme, že žije ve stejném světě jako my. Aspirace umění na věčnost je vlastně trochu nemístná.

            Naopak ovšem zpolitizování Turner Prize stejně jako v domácím kontextu CenyJindřichaChalupeckého sledují s obavami umělci, teoretici a výtvarní publicisté i mimo okruh stuckistů. Ale stuckisté se nebojí trapnosti a organizují demonstrace. A lze se domnívat, že punkové kořeny hnutí je možné vidět ve vyhrocených výkřicích inspirovaných sloganem Sex Pistols GodsavetheQueen! Zatím tomu tak bylo v Londýně každý rok. Nevím, jestli čeští stuckisté protestují proti Chalupeckého ceně a slovenští proti ceně Oskára Čepana. Ale vcelku bych to nepředpokládala, zdají se mi celkem rozumní, pracovití navíc i tolerantní. Věří, že socha vzniká dotekem s hmotou a že malovat se umění může a má. Jsou i docela vtipní, ale někdy i velmi melancholičtí a mýtičtí. Drží si svoji linii.

            Markéta Korečková vystavuje dvojí Osobníveraikon - denní a večerní make-up jasně vychází ze zážitku, z prožívání odličování, ze zanechávání otisků na hygienických ubrouscích, což vytváří leckdy pastelové stopy tak dokonale využité Adrienou Šimotovou. Otištěna zůstává na ubrousku naše tvář, naše společenská tvář, naše maska. A ta skutečná žena pod společensky vyžadovanými standardními líčidly, ta je ukrytá a ožívá až doma, po rituálu očištění. Jsou to dvě podoby jedné osoby, a souvislost s tváří Krista je tu také. Vždyť jeho otisk byl dárkem pro ženu jménem Veronika. Otázka tedy zní: proč na sebe bereme role, které vyžadují maskovací kouzla? Pozitivní myšlení je sice silné, ale na současnou realitu nejspíš nestačí.

            Sochař Ján Macko se představuje vtipnými i lehce erotickými Misskami ale také dvěma velmi politicky kritickými figurálními objekty Vítězstvíkapitalismu a Neviditelná ruka trhu. Ostravský sociolog Jan Kellermluví dokonce o kasinovém kapitalismu, když popisuje současný stav společnosti. Zmiňuje také neviditelnou ruku  trhu, doplněnou železnou pěstí státu. Americký politický ekonom Robert Reich podotýká, že Kdysi platilo, že to nejhorší, co jste o někom mohli říct bylo, že se prodal. Dnes je tím nejhorším, co o někom můžete říci, to, že je neprodejný.

            Abychom na tyhle problémy nemysleli, od toho je tady LadyGaga provedená v Muchově stylu, krásné akty, zábavní Kurátoři obdivující klasické hodnoty. Ty vytvořil britský malíř a pankáč Paul Harvey. Nedávno jsem se dočetla, že JaroslavValečka je obdivovatelem klasických hodnot v umění. Ale možná že stará dobrá úzkost už je také klasická. Dlouho byla považovaná za typicky moderní. Stále platí, že Valečkovy obrazy jsou tak trochu vlkodlačí sny, když se podíváme na ženskou figuru na obraze Maso, zdá se to být zjevné. Fascinují mě jím pojaté události v krajině, do níž patří i malý shluk budov, samota nebo malá vesnice. To, co se na obraze děje, je buď ozdravný rituál nebo strašidelná událost tak děsivá, že o ní ani noviny nepíší. 

            MarkétaUrbanová, dokonale precizní malířka, absolventka ateliéru klasických malířských technik, je v mnoha obrazech velmi hyperrealistická. Zde ukazuje také něco ze své uvolněnější práce, malby inspirované ženským osudem a Goyou a také famózní kříže, které pocházejí z kostelů a míst v okolí jejího rodiště, Turnova. Můžeme obdivovat surreálné napětí mezi ženami a zároveň reziduum spirituality, které přetrvává v krajině a v křížích.

            JiříHauschka pracuje s malbou, která je zároveň procesem. Redukuje krajiny a lidi na jednoduché tvary a základní barvy. Kombinace barev jsou obvykle disharmonické, ale přesně takové, jaké z našeho světa dobře známe. Jen ten malířský má navíc jisté poetické a hudební kvality, které ten každodenní neobsahuje.

            Pestrý svět něčehoaněčeho na plátnech CharleseThompsona směšuje téměř dětským způsobem figurální náměty se zátiším. Není se co divit, že teoretikem stuckismu se stal slavný Brit Edward Lucie-Smith, který se vždy zajímal o různé podoby realismu, o pokusy popsat, charakterizovat, interpretovat viděnou realitu, či realitu, v níž žijeme. A právě sem stuckismus patří, mezi široké možnostirealismu. Tradiční zobrazivá a figurální tvorba rozhodně není mrtvá, naopak vytváří důstojný protipól konceptuálním tendencím, performancím a novým médiím. Vždycky je dobré se pohybovat ve světě, ve kterém je něco starého a něco nového.

                                                                                                                       
Martina Vítková, úvodní slovo z vernisáže

 




Jaroslav Valečka maluje Sudety, v nichž vyrůstal. Pěkně hýří barvami


MF Dnes 26.10. 2013

 

Především malby pohraniční krajiny nabízí výstava Jaroslava Valečky. Do 17. listopadu ji hostí pražská Galerie Vltavín.

 

 

Malíř Jaroslav Valečka v neděli oslaví jedenačtyřicáté narozeniny. Pochází z Prahy, ale dětství strávil v severních Čechách. A právě krajina pohraničních Sudet je častým tématem jeho tvorby i nynější výstavy. Také ji nazval Sudety.


 

 

Inspirace Munchem

"Jsou to krajiny Valečkova dětství, okolí malé vísky Líska, odkud čerpá svou základní inspiraci. Z jeho tvorby lze odvodit, že problematika Sudet vůbec nepatří minulosti, jak by se na první pohled mohlo zdát, ale že je to stále živé a citlivé téma iritující nejen Valečku, ale i mnohé další autory," soudí kurátorka výstavy Kateřina Tučková. Mimochodem, v trutnovské Galerii Uffo je až do 12. listopadu k vidění expozice na podobné téma. Jmenuje se Hraniční syndrom a Valečka se na ní podílel spolu s malířem Davidem Saudkem a sochařem Martinem Káňou.

Jaroslav Valečka absolvoval pražskou Akademii výtvarných umění v ateliéru Jiřího Sopka. V počátcích své tvorby byl ovlivněný dílem Edvarda Muncha, Josefa Váchala, Jana Zrzavého nebo Josefa Lady. Jeho malba je postavená na výrazné barevnosti, práci se světlem a expresivní zkratkou a řadí se tak k poměrně mladému žánru stuckismu. Ostatně od loňského roku je Valečka zakládajícím členem výtvarné skupiny Central Europe Stuckists.

 

Ve své tvorbě také dokládá vliv krajiny a historie místa na obyvatele, kteří dnes v Sudetech žijí. Tematizuje podivné lidské charaktery zasazené většinou do osamělých portrétů, které reflektují absenci zájmu o komunitní život. "Pakliže zobrazuje skupiny lidí, je to vždy spojeno s nějakou dramatickou situací a přítomností krve - od zabijačky prasat přes pozabíjené slepice a krvavé stopy v lese až po hořící smrtku," říká Tučková.

 

Mrtvá Němka

 

Řadu námětů autor vytěžil z vlastní zkušenosti s obyvateli Sudet. Mezi ně patří olejomalba Skleněná rakev, která připomíná hry vesnických dětí v místní márnici, při kterých se jedno z nich zranilo a přes noc málem umrzlo. "Podobným dokladem je také malba Mrtvá Němka, v níž zpracovává vlastní vzpomínku na asanaci starého německého hřbitova, na němž odhalili několik hrobů s mumifikovanými lidskými ostatky, mezi kterými byla ve svatebním šatu pohřbená mladá německá dívka," vysvětluje kurátorka.

"Jaroslav Valečka pravidelně vystavuje a jeho dílo vyhledávají i sběratelé. Svým výrazem i jasnou tematickou základnou se přidružil k respektovaným a etablovaným současným autorům," dodává. Výstava v Galerii Vltavín představuje autorovy práce z let 2012-2013.

 

 


 

 

Central europe stuckists

Atelier, 2013

 

 

Skupina Central Europe stuckists byla založena v roce 2012. Jejími členy jsou Markéta Korečková, Ján Macko a Jaroslav Valečka. Skupina se hlásí k manifestu stuckismu, vytvořeným britskými malíři Billy Childischem a Charles Thomsonem v roce 1999, který obhajuje tradiční výtvarné techniky, zejména malbu, kresbu a plastiku v protikladu k módnímu konceptuálnímu umění. Slovo stuckismus pochází z anglického stuck, tj. uvíznout, případně zastydnout, kterým byla malba označovaná kritikou koncem 90-tých let. Manifest obsahuje mimo jiné některé kontroverzní teze, jako například „umění, které musí být vystaveno v galerii, aby bylo chápáno jako umění, prostě umění není“ nebo „kdo nemaluje, není umělec“ a podobně.

 

 Stuckisté se proslavili zejména svými demonstracemi proti Turnerově ceně, které každoročně pořádají  v Londýně u příležitosti jejího zahájení. Hnutí se poměrně rychle rozšířilo i mimo území Velké Británie a je možné říci, že se stalo a celosvětovým uměleckým stylem. V současnosti působí ve více než 40 zemích světě přes 200 skupin. V Čechách a na Slovensku působí kromě několika málo aktivních skupin zejména Prague a Slovak stuckists.

 

Skupina Central Europe stuckists sdružuje v českém a slovenském prostředí relativně renomované umělce, jejichž díla jsou zastoupena v mnoha veřejných i soukromých sbírkách, kteří se věnují klasickému zobrazivému obrazu a plastice s důrazem na příběh, atmosféru a pečlivé výtvarné zpracování. Pro všechny tři výtvarníky je typická práce s nadsázkou a humorem a nevyhýbají se ani kontroverzním tématům, jako je smrt, násilí a podobně. Jaroslav Valečka se v minulosti zúčastnil mnoha stuckistických výstav pořádaných v Londýně např. Enemies of Art, STUCK in the emotional Landscape, Stuckism Elzabethian avant-garde a dalších.

 

Markéta Korečková vystudovala stejně jako Ján Macko pražskou AVU obor sochařství u Karla Nepraše,  Jaroslav Valečka studoval kromě několika stáží v zahraničí obor malba u Jiřího Sopka. Skupina připravuje na roky 2014 a 2015 sérii výstav i ve spolupráci s jinými stuckisty, nejen z České republiky.

 


 

 

Proč máme rádi Anglii?

Týden, srpen 2012

 

Kdysi se čeští výtvarníci obraceli jako ke své Mekce k Paříži. Dnes vzývají Londýn. V metropoli nad Temží jsou nejvýznamnější evropské galerie i aukční síně. A z Británie pocházejí nejuznávanější současní výtvarní umělci starého kontinentu – jako Damien Hirst či Peter Doig. Rodí se tam také směry, které poté následuje zbytek světa včetně Čechů.

 

Před třinácti lety na ostrovech vznikl výtvarný směr zvaný stuckismus, který je dnes možná nejmohutnějším hnutím světového malířství - hlásí se k němu dvě stovky skupin ve 47 zemích. V Česku existuje pět „poboček“ stuckistů.Mezi vyznavače směru, který navazuje na tradiční malířství a je reakcí na z řetězů už poněkud utržený konceptualismus, se počítá také malíř Jaroslav Valečka. Stuckisty objevil při své návštěvě Londýna před sedmi lety.„Dřív jsem byl možná trochu moc abstraktní, v posledních letech jsem se začal víc soustřeďovat na realitu, na příběhovost svých obrazů, uvolnil jsem barevnost,“ popisuje čtyřicetiletý výtvarník, který pochází ze severočeských Lužických hor a žije v Praze, jak ho britská scéna ovlivnila. 

 

Označení„stuckismus“ vymyslel spoluzakladatel hnutí, malíř Charles Thompson, poté, co na něj jeho tehdejší přítelkyně(a později slavná konceptualistka) Tracey Emin v hádce zařvala:„You are stuck! Jsi zastydlej!“ Podle Valečky se stuckismus návratem k starému dobrému (vesměs figurálnímu) malířství perfektně trefil do očekávání uměnímilovné veřejnosti. Ta užje ze značné části otrávená v galeriích opřenými bicykly, rozmazanými videi, blikajícími žárovkami a dalšími výkřiky konceptualismu. 

 

Přesto se žraloci ve formaldehydu (Hirst) a podobně výstřední artefakty stále prodávají za miliony liber a mnozí kritici je považují za pravou avantgardu přelomu tisíciletí. Možná i proto, že vznikly v Británii. „Sem jezdí umění nakupovat šejci i bohatí Američané. Německo, kde je také zajímavá scéna, zdaleka tak nepřitahuje,“ míní Valečka, jehož obrazy visely v Londýněna společné výstavě stuckistů nazvané „The Enemies of Art“loni a budou k vidění na další přehlídce i za rok. Britové podle něj mají „zvláštní schopnost být ve spoustě věcí první“ a pro výtvarné směry to platí také. 

 

„Jsou skvělí v marketingu, mají tah na bránu, galeristy zajímá víc, co malujete a ne kde jste studoval a kdo je váš kamarád jako v Česku,“ líčí malíř. 

 

To,že Britové o Česku natož o českém výtvarném umění většinou nevědí vůbec nic, Valečku neuráží. „Znáte vy nějaké rumunské nebo moldavské malíře?,“ oponuje. Setkal se s tím,že Angličany zaujal třeba Josef Váchal, protože „něco takového nikde nemají“, ale tuzemští napodobitelé Francise Bacona nebo čeští následovníci francouzského kubismu je nechávají chladnými. Přesto letos právě dílo kubisty Emila Filly anonymní kupec vydražil v aukční síni Sotheby ´s za mnohamilionovou částku. S největší pravděpodobností šlo ale o movitého sběratele z České republiky, protože cizinci by větší sumy za „epigona“ Francouzů Fillu těžko dali. Londýn je pro takové lukrativní obchody větší zárukou diskrétnosti.

 

Na Británii pražského výtvarníka zaujalo také to, že ačkoli je tam státní podpora umění prakticky nulová, výtvarníci se za kanálem La Manche prosazují paradoxně mnohem snadněji nežv zemích, kde je spousta grantů a stipendií. „Těch je dost i u nás, ale v Praze třeba téměř nemáte šanci sehnat ateliér. V Londýně jsou přitom docela levné.“ Valečka na Británii nedá dopustit: „Ta země je mnohem svobodnější. Pozná se to v každém detailu, například tím, že v Londýněpotkáte za deset minut tolik bláznivě nebo excentricky oblečených lidí co v Praze za celý týden.“

 

 


 

Jaroslav Valečka:

Skrze bránu k podvědomí

 

     

 

Jaroslav Valečka (1972) patří mezi nepřehlédnutelné autory střední generace. Malíř, jehož vyhlídky na uchycení byly na konci devadesátých let dle jeho slov nulové, dnes nechybí na žádné komplexnější výstavě malby, a s úspěchem expanduje i do zahraničí. V rámci stuckistického hnutí měl jen letos dvě prezentace v Londýně.

 

       Proč pro vás byla situace na konci devadesátých let tak tíživá?

V té době se tvrdilo, že je malba mrtvá, překonaná záležitost. Že v konkurenci konceptu, videa a performance nemá žádný smysl. Dokonce se na AVU pořádala konference na téma smrt malby. Většina mých spolužáků-malířů záhy po škole přestala tvořit úplně.

 

Jak jste se protloukal vy?

Učil jsem na základní umělecké škole, občas kreslil nějaké architektonické realizace. Zcela výjimečně se něco prodalo, ale to byl opravdu svátek. Změna k lepšímu nastala okolo roku 2003, v té době proběhla v Jízdárně pražského hradu velká výstava Perfect Tense, která představila nejmladší generaci malířů. Najednou se o malbě začalo znovu mluvit, galeristé, kurátoři a kritici zjistili, že obraz stále veřejnost zajímá. To pro mě byl zlomový bod.

 

 Od té doby jste realizoval řadu samostatných výstav, některé i v zahraničí. Korunou toho je určitě členství ve velkém mezinárodním hnutí…

Stuckismus vznikl v roce 1999 ve Velké Británii jako hnutí na obnovu pozic klasické figurální malby. Poměrně záhy se rozšířil do Španělska a Německa, a brzy potom i do Čech, kam ho přenesl historik umění Robert Janás, který založil skupinu Prague stuckists, jež byla první buňkou ve střední a východní Evropě. Dnes má skupina deset členů a prezentovala se už několika výstavami v Čechách i v zahraničí.

Zdá se mi to, nebo stuckismus razí poměrně demokratický přístup k prezentaci svých autorů?

Ale to je i součást britské tradice, takto se pořádají velké skupinové výstavy už od konce 18. století. Na letošní velké stuckistické výstavě Enemies of Art to bylo taky tak – kromě osmi vybraných umělců (featured artists), kteří byli zastoupeni větším počtem obrazů, se ostatní autoři (invited artists) prezentovali jednou vystavenou i reprodukovanou prací. Kvalita autorů se samozřejmě taky řeší, byť si myslím, že ji spolehlivě rozsoudí až delší časový odstup.

Když se podíváme na vaši tvorbu, je zřejmé, že krouží kolem několika klíčových témat. Krajina, většinou zimní, syrová a neútulná. Vesnické slavnosti, mezi kterými se nejčastěji objevuje masopust, upalování Morany nebo zabíjačka. Portréty, které se zdají ve svém naturalismu až kruté…

Téměř všechny obrazy pocházejí z kraje mého dětství, Lužických hor, krásné krajiny zle zasažené válkou a komunismem. Vyrůstal jsem v horské vesnici Líska, která má dnes asi 50 obyvatel, 10 koní a 200 krav, a jediná kultura je tam zprostředkovaná hospodou, která má otevřeno jen o víkendu. Autobus do Lísky zajíždí jen párkrát denně. Zdánlivě se tam nic neděje, ale ve skutečnosti tam má člověk jedinečnou šanci poznat lidské osudy opravdu zblízka, protože si všichni vidí takříkajíc do talíře.

Zajímavé je, že se v Lísce pořád drží klasické rituály jako pálení čarodějnic, vztyčování májky a podobně. Tyhle věci jsem jako dítě miloval a fascinují mě dodnes. Na jednu stranu jsem se tehdy trochu bál mrtvého prasete, krve na sněhu nebo ohně, na druhou stranu mě tyto věci nesmírně přitahovaly. Tohle okouzlení se mě drží dodnes. Pro mě to není jen historická folklorní slavnost, ale jakási zjednodušená brána k podvědomí.

 

        Když už jste zmínil tu krev, nemůžu se nezeptat, jaký máte vztah k námětu smrti.

Smrt je pro mě zvláštní téma – je to součást života, kterou se za každou cenu snažíme vytěsnit. Starého nebo nemocného člověka odvezou do nemocnice, a pak už ho nikdo nevidí. Někdy se nedělá ani pohřeb. V obchodě je maso zatavené v igelitu a nikdo za ním nehledá mrtvé prase, krávu nebo ovci. Možná i proto to maluju.

Líska se nachází v oblasti Sudet, že? Myslíte, že na vás syrové prostředí sudetské vesnice jako na třetí poválečnou generaci ještě zapůsobilo?

Do svých patnácti jsem nevěděl, že v Lísce žili Němci. To, jaká byla její historie, jsem se dozvídal až později. Občas mezi kamarády kolovaly částečně pravdivé historky o utopeném tanku, opuštěné podzemní továrně, sem tam se našly pod podlahou chalupy nějaké zbraně. Ale to všechno jsem bral spíš přes filtr klukovské fantazie a historickou souvislost jsem nevnímal. Přerušená kontinuita je samozřejmě vidět, zmizelé vesnice, opuštěné hřbitovy, to jsem podvědomě cítil. Trochu se ale zapomíná, že dnes tam vyrostlo už několik nových generací a kraj se opravdu rychle mění k normálu.

Vezmeme-li si krajinomalbu, které se převážně věnujete, z pohledu odjinud, je jisté, že to dnes není příliš trendy žánr. Co vás na ní tak přitahuje?

Pro mě je krajina hlavně místo, které má náladu. Mám rád barvu, hloubku a prostor v obraze. To se jinak než krajinou vyjádřit nedá. Moje krajina ale není jen krajinou, je téměř vždy spojená s člověkem nebo stopami jeho existence. A navíc, česká krajinomalba je fascinující, má dlouhou tradici, spoustu vynikajících autorů a myslím, že se v ní dá stále nacházet něco nového.

 

     Jak byste charakterizoval svůj tvůrčí proces? Pamatuju si na jednu konfrontaci našich pocitů, když jsme se večer po urputném pracovním dni potkali na vernisáži. Trvalo nám, než jsme z hloubky vnitřního světa přeskočili do toho reálného. A celou tu dobu, co jsme v rohu galerie čekali, než se aklimatizujeme, jsme působili trochu jako blázni spadlí z višně…

Maluju pravidelně téměř každý den, v tichu ateliéru, kde se člověk ocitá odříznutý od světa. Pořád je to pro mě fascinující proces – každé ráno kolem deváté začínám rozvržením obrazu, potom přijdou na řadu velké barevné plochy (u krajiny obloha, u figury pozadí), detaily dělám nakonec. A pak přijde chvíle, kdy si obraz začne žít svým vlastním životem a o další zásahy si říká sám. Téměř vždy je těžké z toho procesu vyklouznout a přeladit. Člověk, který přemýšlí v barvách a tvarech, má pak pochopitelně se slovy problém. Vždycky mi to chvíli trvá, než se rozmluvím… A je jasné, že to musíme mít podobné, umím si představit, že když celý den píšete, je pak těžké přeladit z psaného slova na mluvené.

 

 


 

 

„Malování je z poloviny v hlavě, z poloviny v ruce“

 

MF Dnes, srpen 2011

 

 

 

 

Jaroslav Valečka patří mezi výtvarníky, kteří se svou tvorbou uživí. Po návratu z výstavy v Londýně, kde jeho obrazy měly velký úspěch, putují jeho díla do Ostravy

OSTRAVA: Malby Jaroslava Valečky z posledních dvou let představí od středy výstava v ostravské galerii Magna. „K vidění budou hlavně krajiny, ale větší důraz dávám i na figurální věci, na drsné amorbidní náměty,“říká umělec.

* Jste mezinárodně úspěšným stuckistou. Co to znamená?

Stuckismus je hnutí, které vzniklo v roce 1999 v Londýně a které usiluje o obnovení a posílení pozic klasické malby oproti konceptuálnímu umění.

* Je podle vás malba v ohrožení?

To asi ne, ale je fakt, že malířských výstav je u nás ve státních galeriích poměrně málo, tam převažuje spíš módní konceptuální umění. Přitom si myslím, že malba, ale i kresba nebo plastika mají výraznější schopnost přenést emoce. Obraz může na diváka účinkovat mnohem víc než koncept.

* Ten je na vás příliš racionální?

Nikdy jsem neměl chuť udělat jedinou konceptuální věc, připadá mi to laciné a myslím si, že po Marcelu Duchampovi už vlastně žádné konceptuální umění dělat nelze.

* Ale není to tak, že v malbě už tady všechno bylo?

To je sice pravda, malba má však možnosti v rovině individuálního pohledu na svět. Svět maluju tak, jako ho já vidím, a v tomhle jsou neomezené možnosti. Ve sdělení jsou pro mě nejdůležitější emoce a atmosféra. Proto maluju poraněnou krajinu Sudet. Má v sobě krásu a poezii i lehkou zdevastovanost.

* Na londýnské výstavě stuckismu měly právě tyhle krajiny úspěch.

Výstava v Londýně chtěla podchytit všechna centra stuckistického hnutí– od Ameriky až po Pákistán. A byla dobrá zkušenost vidět veliký trh umění zblízka. V Londýně nikoho nezajímá, u koho umělec studoval, cožse řeší u nás. Tam je důležitější, jak ty obrazy vypadají, a podle toho člověk buď uspěje, nebo ne.

* A vy jste uspěl. Uživíte se tady?

Těsně po škole to bylo těžké, ale když je člověk vytrvalý, maluje a vystavuje, tak se uměním uživit dá. Zatím jsem naštěstí nemusel přemýšlet nad jiným povoláním. Nejtěžší je přežít období, kdy se člověku nedaří, a ta vždycky přijdou. Já maluju každý den, beru to tak, že malířství je do jisté míry i řemeslná záležitost. Je z půlky v ruce, z půlky v hlavě.

 

Zuzana Drtilová

 

 


 

Paroží i chloupky z růžové obálky, MF Dnes 2012

  

Na melancholické krajiny Jaroslava Valečky, barevné hry Jiřího Hauschky nebo KOMIKSOVÉ TVÁŘE Jaromíra 99 zve výstava s názvem Species Periclitata/Ohrožené druhy.
Expozice, která v úterý začne v pražské Artpro gallery, představí nejen tvorbu nejvýznamnějších představitelů českého stuckismu, ale i těch, kteří i v dnešní době ovládané konceptuálním uměním věří klasickým způsobům umělecké tvorby.

„Stuckismus je hnutí, které vzniklo v roce 1999 v Londýně a které usiluje o obnovení a posílení pozic klasické malby oproti konceptuálnímu umění,“ přibližuje umělecký směr malíř Jaroslav Valečka. Loni představil své obrazy na mezinárodní výstavě stuckismu v Londýně a tady vystaví malby z poslední doby, na kterých se po nekonečných kopcích minulých let opakuje motiv vodní hladiny. Vodní plochy odrážejí postavy na břehu, lávkách nebo mostech.

„Myslím si, že po Marcelu Duchampovi už vlastně žádné konceptuální umění dělat nelze. Malba, ale i kresba nebo plastika mají výraznější schopnost přenést emoce. Obraz může na diváka účinkovat mnohem víc než koncept,“ komentoval Valečka současný trend v umění. Klasických forem tvorby se drží i další stuckisté, jako je Markéta Urbanová, jež zde vystaví své mystické postavy, Jiří Hauschka nebo Jaromír 99, kterého proslavila především komiksová trilogie Alois Nebel. Skupina přizvala také sochařku Zuzanu Beránkovou, která ji oslovila svými sochami paroží.

Co je stuckismus? Z manifestu stuckismu: „Umělec, který nemaluje, není umělec a umění, které musí být vystaveno v galerii, aby se stalo uměním, není umění.“ Základní principy stuckistů: jednoznačná preference malby jako výtvarného vyjadřovacího prostředku, odpor vůči konceptuálnímu umění, které umožňuje, aby byl za umělecké dílo pokládán obyčejný předmět jen proto, že jej za umělecké dílo prohlásí kritikou uznávaný výtvarník. Přidali se k malířům: postupem času se čistě malířské hnutí rozšířilo o fotografy a filmaře. Malba však mezi stuckisty zůstává většinovým uměleckým médiem.

Zuzana Drtilová

 


 

Stuck in the emotional landscape, Atelier, 2011

 

 

 

Tato výstava představuje malíře z České republiky, významné představitele stuckistického hnutí.

Edward Lucen Smith na zahájení souběžné stuckistické výstavy „Enemies of Art“ pronesl podle mého, jednu velmi zásadní myšlenku: Stuckismus je vlastně poslední velké malířské hnutí 20. století s přesahem do století jednadvacátého. Přestavuje podobnou změnu, jakou přinesl punk a rock v hudbě. Stejně jako punk klade důraz na výraz, bezprostřednost a emoce. Najednou tak vlastně vzniká nová méně elitářská malba.

 

Jaroslav Valečka tuto tezi naplňuje téměř beze zbytku: Jeho práce umí zapůsobit bezprostředně a rozechvět diváka. Práce obou autorů působí na britské scéně velmi neobvykle, oba malují velmi klasicky, ale jejich krajiny a figury vypadají pro nás, Londýňany, jaksi exoticky a vzdáleně.

 

Jaroslav Valečka (1972), absolvoval dosti zvláštní životní cestu. Od mládí se chtěl stát malířem, po skončení střední školy ihned nastoupil na pražskou Akademii výtvarných umění, kterou absolvoval v roce 1998. Absolvoval mnoho stáží a studijních pobytů po celé Evropě.

Od začátku tíhnul ke svému rodnému kraji, Lužickým horám, drsnému území na severu Čech, zle poškozeného komunistickým režimem. Malíře výrazně ovlivnila tísnivá realita 70.a 80. let s rozbořenými kostely, zmizelými vesnicemi a celou těžce depresivní atmosférou nesvobody a útlaku. Pro Valečku je typické výrazné emocionální působení jeho prací, postavených na suverénní kompozici a zejména práci s barvou. Rád využívá hrubý povrch plátna, který dává obrazů syrový a přírodní ráz. Jeho obrazy mají téměř vždy svůj reálný předobraz, který malíř většinou nachází v okolí svého rodiště. Valečka nemaluje veselá témata: Obyčejné zpustlé nádraží, kam žádný vlak asi nepřijede, Bouře nad městem a posmutnělé večery působí melancholicky, a vyvolávají pocit mizejícího času, který nejde vzít zpět..

Dovolte mi na závěr ještě jednou ocitovat Lucien-Smithe. Dobrý sběratel nekupuje ani podle ceny, ani podle referencí,ani podle grafů prodejnosti, ale srdcem. Tím, že se dokáže pro něco nadchnout a vzít dílo za své.

 

Myslím, že obrazy Jaroslava schopnost zasáhnout Naše srdce mají.

 

Yara Tsallener, úvodní slovo z Vernisáže, Red gate gallery, London, 2012

 


 

3 x O Lásce


Markéta Korečková (1975) dlouhodobě prověřuje ve svém sochařském díle téma partnerského vztahu. Zkoumá oblast, ve které se protínají dvě bytosti, jedno zda dočasně či navždy. Vnímá tento „prostor setkání“ za něco přirozeného, nadindiviálního, za jakési teritorium archetypálního poselství, kde dochází ze strany aktérů k základním existenciálním činům a souběžně k nesmazatelným aktům poznání. Prezentovaný soubor nazvala autorka „O lásce“. Zahrnuje tři samostaná díla. Každé z nich je tvořeno dvojicemi - muž a žena - ve vzájemné pozici, vztahu a poměru.
V Genderových stereotypech (2008) proti sobě umístita stojící torza dle řeckého vzoru kúros – kóré. Žena je nižší, bílá, výškově zakončena plotýnkou vařiče, vypínačem a zástrčkou do zásuvky. Je-li žena „spotřebičem“, je muž tím, kdo si kreativně přihřívá své mužství z pozice vyšší, tvůrčí bytosti. Korečková vytvořila modelovou situaci dvou šachových figur (černá x bílá) zapletených do rozehrané partie s otevřeným koncem. Role jsou tu ironicky demaskovány v jejich společensky vnímaných schématech a klišé (tvůrce a služka).
Dvě ležící torza opačného pohlaví tvoří dílo nazvané Láska jako vášeň (2008-09). Autorka se tu inspirovala skutečnými lesními vývraty. Polopostavám vyrůstají z nohou kořeny. V místě příčného řezu je u ženy do letokruhů vyřenáno srdce probodnuté šípem, u muže nápis Love. Oba lehce krvácí. Podstatné je, že se vzájemně nedotýkají, pouze spočívají ve variabilních distančních konfiguracích. Vzniká tak ze strany diváka prostor pro volné asociace. A zde se opět vynořují stereotypy lidského myšlení, které začnou plodit romantické příběhy o nešťaské lásce s tragickým koncem, o tělesných a duševních vývratech silné vášně, o vykořenění a ztrátě „půdy pod nohama“. Přesně tyto asociace s cynickou důsledností a přesností autorka cituje ve volbě sochařského tvaru i jeho povrchové úpravě.
Třetí realizace Zlomené srdce ironizuje vztah dvou pohlaví prostorovou instalační situací. Muže zastupuje nekompletní paroží, torzo asymetricky směšné trofeje, na kterou je nabodnuto vystřižené rudé srdce. Na místo probodnutí je poukazováno jako na bolestnou jizvou. Na zemi je umístěna žena = kýbl s hadrem a s rozlitou červenou (krvavou) skvrnou. Oba artefakty spojuje řetízek – vztahový a vyvažující analogon dvojice. Hadr na kýblu lze se vší smělostí interpretovat buď jako roušku utrpení (Veraikon) nebo jako plášť, pod který žena skryje své bolesti a trable a ochrání tak současnost pro budoucnost (plášť P. Marie).
Láska se tu tedy kriticky, nikoli pohádkově, zjevuje ve třech různých situacích, které jsou si podobné. Zesměšněni tu nejsou ani muž a žena, ani jejich soužití. Ironie míří do řad generačních a společenských předsudků, které se dodnes neblaze podílejí na tvorbě našeho středoevropského kulturního prostředí. Prostě „než se vdáš, tak to přebolí“, nicht wahr, Markéto?! „Vdala jsem se a nic nepřebolelo…“

Petr Vaňous, nezávislý kurátor, Praha

 

 


 

 

Čeští stuckisté dobývají Londýn

 

 

Spisovatelka a kurátorka Kateřina Tučková zpovídá české výtvarníky Jiřího Hauschku a Jaromíra 99.

Jsme zahlceni pozvánkami, zprávami a recenzemi týkajícími se tuzemských exhibicí tak, že je nestíháme navštěvovat. Ale reflexe přesahu českého umění do zahraničí chybí. Proto jsme využili příležitosti a zpravujeme o současné invazi českých umělců do britských galerií. Na přelomu dubna a května se v londýnské Lauderdale House koná mezinárodní výstava stuckistického hnutí The Enemies of Art, kde hrají významnou roli i čeští malíři. Stuckismus je umělecký směr, který vznikl v Británii v roce 1999 a jehož punkovým heslem je: Umění, které musí být vystaveno v galerii, aby se stalo uměním, není umění. K rozhovoru jsem se sešla s prvním členem české sekce stuckistů Jiřím Hauschkou (1965) a s jejím nejnovějším přírůstkem Jaromírem 99 (1963).

 

 

Čím vás stuckismus přitáhl, že jste se rozhodl posílit jeho řady?

JH: Především tím, že se někdo k tehdy trochu podceňovanému médiu, jako je malba – známe ta všechna prohlášení o tom, že malba je mrtvá –, s takovou silou veřejně přiznal. Také pro mne bylo důležité, že ta parta nevznikla nějakým kalkulem kurátorů nebo sběratelů, jak se to dělo v té době s „oficiálním“ uměním, ale jednalo se o spontánní reakci samotných umělců, kteří se z nějakého důvodu postavili proti tomu, co oficiálně frčelo. A taky se mi líbila jakási surovost a spontánnost jejich malby, včetně výrazové svobody.

J99: Já se k zaseknutým dostal vlastně tady přes Jirku. Mě baví jeho tvorba a sleduji ji už od té doby, co jsme spolu trávili čas na vojně v Prachaticích. Rád jsem hrával na jeho výstavách se svou hudební skupinou Umakart. Pak jsem poznal i věci Jardy Valečky, které mě též dost oslovily svou podivnou atmosférou. Na stuckistech jako takových se mi líbí hlavně jejich přístup, vlastně punkovej: Dělej, co umíš!

Jaromíre, vy budete na londýnské výstavě The Enemies of Art prezentovat cyklus cut-outů, vystřižených portrétů svých přátel. Jak jste se dostal k volné tvorbě?

J99: Hledal jsem médium. Malba mi nikdy moc nešla, i když jsem to zkoušel, ale asi na to nemám trpělivost. Mnohem raději jsem se vždycky pohyboval v sekvenčním umění nebo v ilustracích a poslední dva roky jsem pracoval na jejich propojení v rámci animovaného filmu Alois Nebel – jako výtvarník a spoluscenárista. Což je proces, kde vám text určuje styl práce. Takže teď jsem to chtěl zkusit naopak. A protože mám rád papír a jeho pomíjivost, zkouším obrazy vyřezávat, vystříhávat. Proces vzniku cut-outů mě navíc hodně baví – nutí mě přemýšlet nad dobrým nápadem.

Tyhle práce už získaly docela slušnou pozornost, a to i za hranicemi.

J99: Ano, naposledy si je vybrala Olga Tokarczuková pro svou knížku Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých. To mě potěšilo hlavně proto, že Olžino psaní obdivuju, a taky proto, že kniha s těmito ilustracemi vyšla nejen v Polsku, ale i u nás, ve Švédsku a v Německu. Taky tuto metodu používám při tvorbě plakátů, komiksů, triček, placek a tak.

 

Není to kolem stuckistů už jen punkový mýtus? Podíváme-li se na jejich českou sekci, jsou v ní zastoupeni autoři, kteří patří ke klasice tuzemské malby. Mění se postoj k umění s tak závratnou rychlostí, že během necelých sedmi deseti let to, co bylo vnímáno jako provokativní avantgarda, je najednou klasikou?

JH: Může to tak být. V dnešní zrychlené době čas ztrácí tu hodnotu, kterou představoval před dvaceti nebo třiceti lety. Všechno se odehrává ve zkráceném čase. To, co se dříve vyvíjelo léta, je dnes otázkou chvilky. Je to samozřejmě způsobeno rozvojem médií a komunikačních technologií a to ostatní se s tím jaksi přirozeně veze.

Lidé chtějí stále častěji něco nového a konzumní způsob života je v tom podporuje, a tak snadno podlehnou pocitu, že jim někde ujíždí vlak. Ale v případě umění až delší čas prověří hodnotu té nebo oné umělecké aktivity.

K první části otázky bych dodal jen drobnost. Punkový mýtus asi převažuje, ale já to spíše vnímám jako jakousi přirozenou živelnost a návrat k některým důležitým kořenům.

J99: Já z toho taky cítím návrat k autentičnosti. V hudbě jsme to už zažili mnohokrát. Naposledy třeba s lo-fi music, kde jde hlavně o atmosféru a už méně o muzikantskou zručnost. A podobně to bude asi i u obrazů, výstav, instalací. Už nějaký čas sleduju blogy typu Fecal Face nebo Hi-Fructose, kde se objevují výtvarníci od street artu přes klasické malíře až po různé domácí kutily. Je zajímavé sledovat vernisáže těchto autorů, které mají rozhodně blíž k punku než k snobským akcím s proslovy a vínem. Spíš se tam pije pivo a hraje muzika. V tom je ta punkovost.

Kdo všechno se výstavy The Enemies of Art účastní?

JH: Zastoupení je z mého pohledu velmi reprezentativní a představuje průřez tvorbou celého hnutí. Každá skupina je zastoupena několika charakteristickými malíři, včetně těch již tradičních. Přičemž my, z české skupiny, jsme dostali poměrně široký prostor pro prezentaci maleb i pro jejich reprodukce v rámci reprezentativního katalogu (např. Jaroslav Valečka, Filip Kudrnáč, Martin Salajka či Markéta Urbanová v sekci malby nebo Robert Janás v sekci fotografie). Dokonce bych řekl, že v kontextu umělecké scény světového významu takový prostor nezískali čeští umělci od dob surrealismu šedesátých let minulého století.

Máte strach či obavy z konfrontace? Dokážete odhadnout svou pozici v úzkém spektru vybraných autorů?

JH: O strachu se nedá mluvit, přece jen už nějaký čas společně pracujeme, známe se a sám jsem nějaké výstavy už v Anglii měl. Spíše mě zajímá, jaký bude mít výstava ohlas, protože se jedná o větší společný projekt v dnešní Mekce umění. A jsem taky zvědavý, jak na naše věci zareaguje jednak místní publikum, ale i další milovníci umění jako např. Edward Lucie-Smith. Autor známé publikace Art Today má na výstavu dorazit a zároveň prohodit pár doufám vřelých slov k zahájení.

Jaromíre, a s jakými pocity posíláte své práce vy?

J99: Myslím, že jde spíš o přátelské setkání lidí s podobným pohledem na výtvarnou scénu. I když já se zabývám spíš komiksem a na podobné mezinárodní výstavě jsem poprvé, doufám, že se mé papírové obrazy v té společnosti olejů a akrylů budou cítit dobře.

 

Není to jediná možnost vidět v Londýně díla českých autorů. V Red Gate Gallery je k vidění i výstava STUCK in the Emotional Landscape, která bude prezentovat tvorbu dvojice Hauschka a Valečka. Čím jste ze všech stuckistů zaujali galeristy právě vy?

JH: Galerie najednou začaly toužit po objevení a vystavení stuckistů. Přesný důvod toho, proč si vybrali mne a Jardu, samozřejmě neznám, ale podle všeho je za tím i fakt, že jsem s anglickou, respektive londýnskou scénou propojený, a tím pádem funguju v určitém kontextu části britského současného umění. Navíc můj rukopis se zdál galeristce něčím nezaměnitelný, asi jí dobře korespondoval s dnešní elektronickou dobou.

V případě Jardy to bylo hodně o barvě a zvláštní náladě v jeho obrazech. Myslím, že jí byl také blízký takovou tou severskou odloučeností, která je někdy cítit i v britských náladách.