Tvorbu Jiřího Hauschky (1965) lze překvapivě interpretovat různými způsoby, a to i přesto, že jeho dílo je tématicky a stylově velmi kompaktní. Teoretické podklady pro svou práci, které nabyl jak při svém občanském povolání, tak přímým kontaktem s čelními představiteli stuckistického hnutí (Stuckismus byl založen roku 1999 v Londýně teoretikem Charlesem Thomsonem s cílem obnovit pozice malby oproti sílícím konceptuálním tendencím, v následujícím desetiletí se rozšířil do celého světa. Dnes existuje přes 200 stuckistických skupin, česká pobočka vznikla roku 2004.), přetváří do vlastní výtvarné formy, představující jeho výrazný a nezaměnitelný rukopis. Autorovy originální stylizace, které nejsou jednoznačně definovatelné jako například siločáry, indukční mapy, fraktály pohybu, časové ozvěny apod., vytvářejí objemový tvar něčeho, co nám tvůrce nechce prozradit přímo. Tyto linie proplouvají krajinou: někdy probíhají horizontálně, jindy se vzpínají vertikálně, rozpínají se do prostoru nebo vytvářejí spojovací prvek jednotlivých elementů v obraze. Jsou to jakési toky energie, reprezentující paralelní, fantazijní světy, budované imaginací.
Jeho dílo je zastoupené ve sbírce Národní galerie v Praze a mnoha soukromých sbírkách.
